Z historie gardového dělostřelectva

• Garda obecně se řadila mezi elitu Napoleonovy armády a byla nasazována zejména v klíčových situacích boje. Napoleon Bonaparte byl na svých vojenských začátcích velitelem dělostřelecké baterie, a ta pod jeho velením slavila nejeden vojenský úspěch. I proto na dělostřelectvo nikdy nezanevřel a bylo nedílnou součástí císařské gardy. První zmínka o gardě konzulů, ze které zřejmě císařské gardové dělostřelectvo vzešlo, je z 2.3.1805, kdy je zmiňováno jméno Joseph Christophe Couin jako plukovník prvního pluku pěšího dělostřelectva.   
           
• V dobách největšího rozkvětu císařství a císařovy Velké armády (1810) byly dělostřelecké jednotky rozděleny na několik skupin - například pěší, jízdní, pobřežní, posádkové nebo pozemní obranné dělostřelectvo. Sám Napoleon měl snahu zařadit dělostřelectvo do nejvýznamnější složky své Velké armády, mělo být oporou silné pěchoty a jízdy. Císařská garda byla opatřena pěším i jízdním dělostřelectvem, které ji podporovalo v boji. Aby bylo dosaženo toho, že se dělostřelectvo stane spolehlivou a silnou oporou Napoleonovy armády, bylo zapotřebí jej neustále zlepšovat. 
                                                 
• Za modernizací a zefektivněním dělostřelectva stojí hlavně systém vylepšení, který uvedl do praxe Jean-Baptiste Vaquette de Gribeauval. Napoleon zůstával tomuto systému věrný (až na malé změny) a vděčil jim za mnoho svých vojenských úspěchů. Gribeauval byl žákem královské dělostřelecké školy v La Fére, později se stal generálním inspektorem dělostřelectva a guvernérem královské zbrojnice. Dělostřelectvo nejprve rozdělil do 4 tříd: polní, pevnostní, pobřežní a obléhající dělostřelectvo. V bojích byla pak děla řazena do skupin podle ráže a lafety byly konstruovány na ráže různého kalibru. Mezi jednotlivými děly bylo také možné měnit kola, osy lafet, muniční vozy či dělové kolesny. Díky těmto standardizacím se stalo dělostřelectvo mnohem účinnější a silnější.             
                                                         
• Gribeauval také převzal Maritzovu metodu, která se týkala výroby děl. Před uvedením této metody do praxe se děla odlévala různými metodami a v různých slévárnách, dělostřelecké vybavení tak bylo značně nejednotné. Byla také snížena odolnost hlavně, a to díky tomu, že při odlévání na jádro vznikala zeslabená místa. V roce 1740 zhotovil odlévač Johannes Maritz masivní odlitky, které byly v průběhu chladnutí při určité teplotě provrtány horizontálně umístěnými stroji. Každý odlitek vyžadoval velké zkušenosti a technické dovednosti, takto vyrobená hlaveň však byla mnohem odolnější a vydržela větší množství výstřelů.